Horníček: |
Werich: |
V chrámu Já jsem ho viděl dopoledne, jak lez tady do toho chrámu. |
A já vám říkám, že jsem ho viděl vodpoledne, jak šel vod Kleopáce, já vám říkám, že je to počťák. |
Ba né, pane, ten dělá tady. To je buď ministrant nebo kostelník, tedy, víc bejt nemůže, ale dělá tady. |
Ale lepší já mi říká, že je to počťák. |
Jaký zájem by mohl mít pošťák na tom, aby nás házel lvu na pospas ? |
Vidí balík, tak ho expeduje. To je jasný. |
No prosím, prosím. Ať je to pošťák nebo ministrant, přijde sem a bude bit. |
Já bych byl radši, kdyby to byl počťák. |
Proč ? |
Kdyby to byl počťák, tak by seděl na počtě když straší, tak nejvejš přednosta. |
Podívejte se, udělejte si pohodlí jako já, je to tady docela útulný takhle. |
No hezký to tu maj. ... Ale šero. ... A průvan ... |
Šero ? ... No, šero ... šero tu je ... ale konečně, ať je trošku šero, jen když je veselo. oba se vystrašeně rozhlížejí |
... Když je veselo, to může bejt šero. ... To může bejt i průvan když je veselo. ... |
Vono když je veselo, tak člověk snese i to, že není ve svým prostředí. ... Ale musí bejt ... veselo ... opět se rozhlíží ... Ať je šero, že jo, ... ať je třeba i tma ... a zima ... a konečně ... ať je i trošku smutno ... jen když je veselo. |
Vono teda tady k popukání není. |
No vono tady tedy k popukání taky bejt nemůže, protože vono ... koneckonců ... vono je to chrám. |
A to chrám, ve kterým se v-v-vraždí. |
vyděšeně vyjekne |
A maj tu holuby - slyšel jste ? |
Vy jste říkal něco vo vraždění ? |
Že je to chrám, ve kterým se vraždí. ... A čaruje se tady. |
Tak to s tím čarováním ... to si prosím nechte. |
To se vám nehodí, to je mi známo. ... To dělá prostředí. ... Prostředí je ... důležitý činitel. ... I ve vývoji společnosti. ... Máte mnohdy prostředí do té míry sugestívní, ... že se vám třeba zdá, že ... za váma někdo stojí. |
Za kým. Za mnou ? |
No, třeba. |
Jak vypadá - velkej ? |
Kdo ? |
No ... ste povídal: ... Za váma někdo stojí. |
Za mnou ? |
Von za váma taky někdo stojí ? |
Tak voni tady stojej dvá ?! |
Jestli je to ten pošťák s ministrantem ! oba se prudce otočí |
Co je to za blbost, vždyť za mnou nikdo nebyl. |
No to vy jste povídal. |
Já dával příklad. |
Příklad. To je příklad tohleto ! ... Podívejte se: je tady zima, tma, nemáte chuť tomu chlapovi to vodpustit ? |
Já mu dávno vodpustil. |
No. A pudem domů. |
Dobře. ... Tou chodbou.... Co jsme přišli. |
znejistí ... Taky tady můžeme čekat do rána. |
... No já mám čas. |
No ták. ... Tak se můžeme posadit. |
Můžeme si povídat. |
A dokonce veselý příběhy. odněkud se ozve zaječení |
To byl vlk, co ? |
Ve městě vlk ! |
Já věděl, že to neprojde, já to jenom navrhoval. ... Bylo by to lepší, než kdyby to byla mrtvola. |
zasměje se A vod kdy mrtvoly takhle řvou ? |
Vod tý doby, co mně umřel dědeček. |
znervozní Co mně je do toho. |
Nic. |
No tak. |
Já to kvůli tomu neřikám. Já jenom říkám: vod tý doby, co mně umřel dědeček. |
A já říkám: Nechte si to. |
Né - vy jste říkal: co mně je do toho. Teď teprve říkáte: Nechte si to. |
Ano. Teď říkám: nechte si to, protože co je mi do toho ? |
No nic vám do toho není. Von taky neumřel proto, aby do toho někomu něco bylo. Von umřel, protože čas se navršil, tak umřel. |
No prosím: čas se navršil, dědeček umřel a vy si to nechte. Tak. |
Já si to nechám jinde taky. Já to řikám jenom proto, že se mi vo něm zdálo. Tak to řikám, no. |
Podívejte se: Vám se zdál váš sen vo vašem dědečkovi, tak si ho nechte vy. |
Já vám ho necpu. Mně se zdál můj sen. Vo mým dědečkovi. Vo mrtvým. A sice se mi zdálo, jak jsem takhle šel ... |
Kudy ? |
Po nábřeží. ... A jak takhle du, ... |
Po nábřeží ? |
... Po nábřeží. ... A jak takhle du, ... |
začne se smát Vám se zdálo, že jste šel po nábřeží ? A to je sen ? To mi tu vykládáte jako nějakej sen, že jste šel po nábřeží ? |
To se mně kvůli vám má zdát Boris Godunov, nebo co ? ... Mně se zdají levný sny. ... Činoherní vejprava, no. ... Nábřeží ... Klandra ... tím to hasne. .... A pod tím nábřežím byly hroby ... |
přestane se smát ... No, s troškou dobrý vůle tam ty hroby nemusely bejt. |
To je pravda. |
No tak. |
To jo. To máte pravdu. ... Ovšem neměli by na čem sedět. |
Cože by ? |
Co cože by ? |
Ste říkal, že by co ? |
Že by neměli na čem sedět, sem řikal. |
Jak to ? |
No kdyby tam ty hroby nebyly, na čem by seděli, kdyby tam ty hroby nebyly ? |
No tak to, na čem by ... |
No. |
Jo tak. ... No ... Né ... No ano ... jo kdyby tam ty hroby nebyly, na čem by seděli ? |
No. |
To jo, to jo. ... Ale kdo ? |
... Já to neřek ? ... A to je dobře. ... To bysme se báli. Ajajaj. |
Ho ho hó ... |
A né né né ... |
Tak to tedy ... |
Kdepak ... Já to řeknu a budeme se bát ... |
směje se Bát ? |
.... Na každým rozhlíží se .... na kaž ... ma každým tom ... hrobě .... seděl ... kostlivec. |
Áha. zasměje se ... Kostli ... vyskočí a s ječením začne pobíhat. Po chvíli se uklidní a opět se v klidu posadí. ... No a ? |
Co to bylo tadyhle to ? |
Už jsem se vylekal. ... Dobrý |
To se ještě nalítáte. Ajéjej. ... Protože nad těma hrobama takhle proti nebi se rýsovala taková obrovská stavba. ... Taková úžasná stavba ... Taková ukrutná stavba ... A z ní šla věž ... a ještě jedna věž ... a ještě jedna věž ... a bylo to VOŠKLIVÝ ! ... A najednou se tam rozsvítilo. Já tam vejdu a tam byla taková čtverhraná rotunda a v ní byly stolečky a židličky a židličky a stolečky a natřískáno ... nabito jeden na druhým ... samej kostlivec. |
No to mi nevadí. Jak je jich víc pohromadě, to už se nebojím. |
Já tam byl jedinej masitej. ... Takhle sem si sed ... a najednou mám pocit, že za mnou někdo stojí. Tak se votočím a za mnou skutečně stál takovej dlouhej štíhlej ... vyzáblej kostlivec ... a přes ten hnát měl servitek. ... Vrchní kostlivec. ... Nakloní se ke mně a povidá: ... "Račte si řát ?" |
Přát ? |
"Račte si řát ?" |
Jako, co to je "řát" ? |
Račte si přát. |
Jo, přát. ... Ale vy jste ... |
Kostlivec nemůže říct P. |
Proč ? |
No protože nemá pysky ! ... Proto žádnej kostlivec není sprostej. ... Já povidám: "Dejte mně černou kávu." ... On povidá: "Esreso" ? ... A já povidám: "Esreso." ... A než sem to dořek, ta káva tam byla. |
Jo. |
Já se chci napít ... a najednou vidím - ta káva není ve skle ... |
Jo. |
... ta káva není v šálku ... |
Jo. |
... ta káva je v lebce. |
Ne. |
Jo. ... V lebce. ... Jenom tady v těch uších byly špuntíčky aby to neteklo. ... A já se chci napít ... ucho to nemá ... to uhnije první ... jak to takhle točím, tak najednou mně je ta lebka povědomá ... a von je to můj dědeček. ... Já povidám: "No pane vrchní, já jsem si vobědnal kávu a vy mně ji nesete v dědečkovi. Né, že bych se ekloval ..." |
Jo, dědeček čistotnej ... |
... Nikdy v tý hlavě nic neměl, že ano ... A co si tak povidáme, tak takhle vod šatny ... é ... vod rubášny ... ke mně mohutným krokem de ... kostlivec ... bez hlavy. |
Ajajajaj. |
Přímo k mému stolu ... popadne tu lebku ... nasadí si ji ... podivá se na mě a povidá: "Ho ho ho. To jsi TY, ty iluto !" |
Piluto ! |
Filuto. |
No né, jste říkal: P že nemůžou. |
Já jsem říkal, že nemaj pysky. |
No. ... P P ! |
F F ! |
F ! ... F ? |
No ták. |
F ! ... A jo tak. |
"To jsi TY, ty iluto !" ... Sundá tu hlavu, podává mi ji a povidá: ... "Tak un-ej, un-ej". |
Ano, jako: funfej, funfej. |
Bumbej, bumbej ! |
Jo, B taky nemůžou ? |
Ale, nedělejte ze mě flfouna ! |
No, já nerozumím, co ... |
Já tu lebku vemu a chci mu připít na zdraví. |
Jo, jo. |
A jak tu lebku dávám takhle k ústům ... |
No, no. |
... tak najednou ta lebka udělala ... odněkud se ozve zaječení |
se tomu velmi směje, Werich je zaražen Tedy poslyšte, to je báječný ! |
se probere Jo, vám se to líbilo. ... A co se vám líbilo ? |
No, ten konec s tou lebkou. |
Kterej ? |
No, jak ste chtěl dědečkovi připít na zdraví ... jak už jste tu lebku nesl k ústům ... a pak jste báječně dělal, to ... to se vám právě povedlo ... to, jak ta lebka udělala to ... znovu se ozve odněkud zaječení |
zvolá Vy to umíte líp než já ! oba vyskočí |
Hele - jděte tudy, já du tudy a vobklíčíme ho, jo ? ... Já si nenechám kazit anekdoty. |
Haló ! A kdybysme se minuli, čekám naproti chrámu v tý hospodě ! |
Jo, jo. odejdou, po chvíli se ozve volání o pomoc |
Dočetli jste to do konce? A co takhle nějakou další předscénu?
Račte si 'řát?
Hned mě hněť, aneb o imperativech