| Werich: |
| Horníček: |
| směje se Už ho vezem..., von nechtěl jít, tak ho vezeme i s möblem... Tak, akademiku, jsme na místě. Ha! To není akademik, tam jsou dva akademici. |
| Já neordinuju, neordinuju, na dveřích mám ceduli, kdy ordinuju. |
| Jo, ceduli tam maj', ale světlo tam nemaj'. Jak to máme přečíst, když tam nemáš světlo? |
| To je zajímavý.. |
| Já neléčím, neléčím... |
| Jak to, neléčíš? |
| Já nemám léky. |
| Ale, všechno jsme vzali, všecko máme, hele |
| Antibiografika,.... |
| Jo, jo, a kdopak zaplatí? |
| Co zaplatí, za co? |
| Za noční návštěvu, to se platí předem. Já jsem profesor a je noc. |
| Aby ses nestyděl.. Peníze, když jde vo lidskej život |
| Styděl, ale jsem profesor a je noc. |
| A já jsem ras a je noc. |
| Hele, a já jsem ponocnej a jsem surovej... |
| .. i ve dne! Tak zařvěte na něj, vy máte silnější ten, organismus, zařvěte na něj! |
| křičí Vstávej a leč! |
| To ne, to musíte česky |
| Vstávej a leč! |
| Co to je aleč? |
| Vstávej ... a ... leč, imperativ od slovesa léčiti. |
| A jo, jako ... leč |
| Leč vykřičník |
| Víte, že to jsem nikdy neslyšel? |
| Víte, že to snad nikdo nikdy neřek? |
| Vy ste tořek ... |
| ... poprvé ... |
| ... v dějinách? tiše Hergot, leč.., a víte, že, teď mě napadá, plno sloves má takový imperativy? |
| Některý imerativy se nikdy neřeknou. |
| A musí je mít, ty slovesa. |
| Kraď - vůbec neřeknete nikdy, a krade se pořád. |
| To se vžilo. |
| Každý sloveso musí mít imperativ, jinak se nedostane do gramatiky. |
| Imperativ musí mít, vykázat... |
| a to máte zvláštní imperativy, třeba přemýšlí hněť |
| ..prosím? |
| Hněť |
| Hněť přemýšlí aha, aha, mohl byste to užít ve větě, abych pochopil? |
| "Jindro, hněť mne!" |
| To je... - aby to Jindra nepopletl, to může být hněť nebo taky hněditi. |
| No Jindra ví, co vona chce. Jindra není vůl. |
| Ale jde o to, co se chce jemu zrovna. |
| No ne, no tak prosím, on může bejt malíř pokojů, to je pravda, ano |
| a může ji ohnědit, ani nemrkne. |
| a ona to může chtít. "Jindro, hněď mě a pak mě hněť!" |
| "Uhněť mě, nahněď mě a nahněť mě..." |
| "...trošku jen... a pak mě dohněť" |
| ".. ale abys mě nepřehnět" |
| Přehněteš-li toho vepře....bude přehnětěný vepř. Přehnědíš-li hnědí vepři, bude hnědí přehněděný vepř. |
| Hněť mi neť. |
| To říká strýc... |
| Nebo teta. Hněť mi neť. |
| A ujec vykřikl "Hněť mě teď" |
| "Hněď mi zeď a neť mi hneť"...... |
| Ale řeč, to je marná věc... |
| ... to je chrám, to je chrám i tvrz. |
| Jo, jo, jo. |
| A víte že jo, že jsou takový imperativy, že je neslyšíte, jak je rok dlouhej? |
| no jejej. |
| Třeba, jej, teď mě napadá, takový smrď... |
| No, vo smrti se mluví dost. |
| Ne, pardon, vy myslíte smrť s kosou, za chvilku, já myslel smrť s Ď. |
| To s kosou znám z obrázků, to vím, ale jak nosí to Ď? |
| Totiž, smrť s Ď není vidět..... Ale to se vám nestane taková věc, že by se stala,.... to se nestane...., že byste dejme tomu šel,.... dejme tomu že jdete,..... Jdete? |
| Jdu. Já jsem tomu dal a jdu. |
| Dejme tomu, že jdete. A teď jdete takovým vopuštěným, liduprázdným místem, tak k deváté večer. |
| Po Opyši. |
| Jo, to je nejlíp. |
| To je na Klárově. |
| Já vím. Na Opyši. |
| Já jdu po Na Opyši, poněvadž se to jmenuje Na Opyši. Tak jdu po Na Opyši. |
| Jdete po Na Opyši, a nikde nikdo. |
| Po Na Opyši když jdu, tak nikde nikdo. |
| Naopyšané spějí už většinou. Naopyšanky taky. |
| To se píše s tvrdým i. Opyš! |
| Já vím, to není jako opiš. |
| Ne. do hlediště Někdo se mu zdá |
| Možná, že chléb, sýr a listonoš. Proto se nesmál.... Jo, kde jsme? |
| Na Opyši. |
| A nikde nikdo. A vy jdete po Na Opyši... a najednou, teď pozor, jo? ...vidíte to? .... najednou někdo od někud se na vás vyřítí a zařve: "Smrť, nebo střelím" |
| Tak tohle se mě stát, tak to udělám! |
Dočetli jste to do konce? A co takhle nějakou další předscénu?
Hned mě hněť, aneb o imperativech
| Tato stránka je v kódování Windows1250, jestliže vám nevyhovuje, zkuste si vybrat jiné | Tato stránka je v kódování Windows1250, jestliže vám nevyhovuje, zkuste si vybrat jiné |