Werich: |
Horníček: |
směje se Už ho vezem..., von nechtěl jít, tak ho vezeme i s möblem... Tak, akademiku, jsme na místě. Ha! To není akademik, tam jsou dva akademici. |
Já neordinuju, neordinuju, na dveřích mám ceduli, kdy ordinuju. |
Jo, ceduli tam maj', ale světlo tam nemaj'. Jak to máme přečíst, když tam nemáš světlo? |
To je zajímavý.. |
Já neléčím, neléčím... |
Jak to, neléčíš? |
Já nemám léky. |
Ale, všechno jsme vzali, všecko máme, hele |
Antibiografika,.... |
Jo, jo, a kdopak zaplatí? |
Co zaplatí, za co? |
Za noční návštěvu, to se platí předem. Já jsem profesor a je noc. |
Aby ses nestyděl.. Peníze, když jde vo lidskej život |
Styděl, ale jsem profesor a je noc. |
A já jsem ras a je noc. |
Hele, a já jsem ponocnej a jsem surovej... |
.. i ve dne! Tak zařvěte na něj, vy máte silnější ten, organismus, zařvěte na něj! |
křičí Vstávej a leč! |
To ne, to musíte česky |
Vstávej a leč! |
Co to je aleč? |
Vstávej ... a ... leč, imperativ od slovesa léčiti. |
A jo, jako ... leč |
Leč vykřičník |
Víte, že to jsem nikdy neslyšel? |
Víte, že to snad nikdo nikdy neřek? |
Vy ste tořek ... |
... poprvé ... |
... v dějinách? tiše Hergot, leč.., a víte, že, teď mě napadá, plno sloves má takový imperativy? |
Některý imerativy se nikdy neřeknou. |
A musí je mít, ty slovesa. |
Kraď - vůbec neřeknete nikdy, a krade se pořád. |
To se vžilo. |
Každý sloveso musí mít imperativ, jinak se nedostane do gramatiky. |
Imperativ musí mít, vykázat... |
a to máte zvláštní imperativy, třeba přemýšlí hněť |
..prosím? |
Hněť |
Hněť přemýšlí aha, aha, mohl byste to užít ve větě, abych pochopil? |
"Jindro, hněť mne!" |
To je... - aby to Jindra nepopletl, to může být hněť nebo taky hněditi. |
No Jindra ví, co vona chce. Jindra není vůl. |
Ale jde o to, co se chce jemu zrovna. |
No ne, no tak prosím, on může bejt malíř pokojů, to je pravda, ano |
a může ji ohnědit, ani nemrkne. |
a ona to může chtít. "Jindro, hněď mě a pak mě hněť!" |
"Uhněť mě, nahněď mě a nahněť mě..." |
"...trošku jen... a pak mě dohněť" |
".. ale abys mě nepřehnět" |
Přehněteš-li toho vepře....bude přehnětěný vepř. Přehnědíš-li hnědí vepři, bude hnědí přehněděný vepř. |
Hněť mi neť. |
To říká strýc... |
Nebo teta. Hněť mi neť. |
A ujec vykřikl "Hněť mě teď" |
"Hněď mi zeď a neť mi hneť"...... |
Ale řeč, to je marná věc... |
... to je chrám, to je chrám i tvrz. |
Jo, jo, jo. |
A víte že jo, že jsou takový imperativy, že je neslyšíte, jak je rok dlouhej? |
no jejej. |
Třeba, jej, teď mě napadá, takový smrď... |
No, vo smrti se mluví dost. |
Ne, pardon, vy myslíte smrť s kosou, za chvilku, já myslel smrť s Ď. |
To s kosou znám z obrázků, to vím, ale jak nosí to Ď? |
Totiž, smrť s Ď není vidět..... Ale to se vám nestane taková věc, že by se stala,.... to se nestane...., že byste dejme tomu šel,.... dejme tomu že jdete,..... Jdete? |
Jdu. Já jsem tomu dal a jdu. |
Dejme tomu, že jdete. A teď jdete takovým vopuštěným, liduprázdným místem, tak k deváté večer. |
Po Opyši. |
Jo, to je nejlíp. |
To je na Klárově. |
Já vím. Na Opyši. |
Já jdu po Na Opyši, poněvadž se to jmenuje Na Opyši. Tak jdu po Na Opyši. |
Jdete po Na Opyši, a nikde nikdo. |
Po Na Opyši když jdu, tak nikde nikdo. |
Naopyšané spějí už většinou. Naopyšanky taky. |
To se píše s tvrdým i. Opyš! |
Já vím, to není jako opiš. |
Ne. do hlediště Někdo se mu zdá |
Možná, že chléb, sýr a listonoš. Proto se nesmál.... Jo, kde jsme? |
Na Opyši. |
A nikde nikdo. A vy jdete po Na Opyši... a najednou, teď pozor, jo? ...vidíte to? .... najednou někdo od někud se na vás vyřítí a zařve: "Smrť, nebo střelím" |
Tak tohle se mě stát, tak to udělám! |
Dočetli jste to do konce? A co takhle nějakou další předscénu?
Hned mě hněť, aneb o imperativech